JK2K 2012

JK2K 2012

Jedem Kolem 2Kolem

* 3 333 km v sedle * 52 dní na cestě *

* 5 zemí * 51 nocí v terénu *

* 2kolem * vlakem * lodí * busem *

 

Trasa expedice_JK2K 2012[kapitoly]

Trasa expedice:
PODKOZÍ – BŘECLAV – BRATISLAVA – KOMÁROM – BUDAPEŠŤ – BUCUREŠŤ – DIMITROVGRAD – XASKOVO – ISTANBUL – TATVAN – AGRI DAGI – POSOF – VARDZIA – TBILISI – MSKHETA – BORJOMI – POTI – BATUMI – ILICHEVESK – ODESA – MOLDOVA – CERNIVCE – MUKAČEVO – UZHOROD – UBĽA – PREŠOV – PUSTÉ POLE – TISOVEC – BREZNO – BANSKÁ BYSTRICA – HARMANEC – SKLENÉ – PARTIZÁNSKÉ

Kapitán Poly * Šlapka Kačka * Hrdinka Bobo

22. 5. 2012 – 14. 7. 2012

Náklady asi 44 tisíc CZK

Jediné ubytování Camp Haller Budapest

 

12.5.2012 Žijem jen jednou!

Přišlo nám vhod, na cestě ze Starého Kolína (Kukulína, jak říká Poly), že cesta vedla přes Slavníkovské hradiště, na jehož základech mohli spočinout naše zadky. Neohroženě jsme překonali Cidlinu, přestože původní kamenný most byl stržen pod záminkou opravy a namísto něj se nabízela jen dřevěná lávka pro pěší. 2kolo přejelo jako tank po mostě.

Další zastávka, nedaleko, tentokrát na pivní občerstvení u Tondy na soutoku. Zíráme do vody a kolem. Pozorujeme, jak nad naše 2kolo, vyhazuje pán se šedivými vlasy pravou nohu, opírajíc se přitom o dřevěné hole s poutkem z motouzu. Pak 2kolo obchází ze všech stran. Znovu přehazuje nožku přes sedlo, až skoro nasedl. Začíná vyprávět…

…na dvojkole se manželkou, která s nim „na kole jezdí celej život“, projel snad všechny evropské metropole. Má dokonalý přehled o tom, kde kolo zaparkovat, jaká je kde kriminalita a jak se všude domluvit německy. Všecka kola i dvojkola si – coby emeritní strojní inžinýr – navrhoval sám.

Pánovi je přes osmdesát, ale stojí rovně jako svíčka. „Pracujete oba?“ Jo, naštěstí ano (zatim)“, odpovídáme. „Všecky peníze do toho dejte! Žijem jen jednou!“ loučí se, když začíná kapat, a odchází se svojí paní a samo-domo hůlkama k Poděbradům.

 

17.5.2012 Vyrážíme – oprava

Je pondělí 21. května 2012 – David dokončuje jednu (pozapomenutou) zakázku, chata plná věcí, které chceme vzít s sebou a to všecko chceme naložit s sebou?! Je úterý 22. 05. 2012 – konečně vyrážíme: vstříc dobrodružství, s odhodláním, za odříkáním.

Vyjíždíme od lípy Jarušky směr jihozápad, kolem dvoukolem, kolem Vltavy. Rádi bychom se v úterý zastavili u babičky, co cvičí v Kladrubech, a na víkend v Brně. Za Bratislavou začíná východ a někde tam chceme kolo složit, naložit postupně do několika mezinárodních nočních rychlíků a dopravit až do Istanbulu, kde se hodláme pozdržet a požádat Alláha o vláhu a přízeň. A od jezera Van na sever do Gruzie.

Už teď dobře víme, naše hýždě poznají středověk. Ne že bychom na kole neseděli, to ne, ale náš dosavadní tréninkový objem nepřekročil 200 km plus několik jarních jízd Podkozí-Strašnice. Na začátek sázíme na odhodlání a znalost terénu, jazyka i zvyků. Uvidíme, vyzkoušíme… každopádně se nemůžeme dočkat. Budeme se hlásit. Hlašte se nám taky. Dvojkolu zdar!

23.5.2012 Den druhý

Vylozili jsme se v Benesove na namesti, Poly tam potkal dvojnika fousace, osvezili se Regentem 13 ve Vlasimi na namesti, navstivili babicku v Rehabilitacnim ustavu Kladruby, protnuli 15. polednik a s vecerem prekrocili hranice Vysociny. 77 km nahoru a dolu, zitra je cil Telc.

 

24.5.2012 Den třetí

Dopoledne do Pelhřimova to jeste slo, plni sil a se snidani v brise jsme tam vjeli s hodinou 12.

Kupodivu, nikdo z Agentury Dobry den se o nas nezajimal, prestoze nas zamer i vykony (zkuste si vyvezt 200kg do kopce) parametry rekordu mozna vykazuji.

Nevadi, mozna až tu pojedem priste kolem 2kolem. Jihlavske vrchy nas proverily: dlouho a tahle stoupame a premiovy sjezd nikde, kdyz ale prijde, nase vozitko dosahuje rychlosti 50 i 60 km/h, takze si drzime klobouky a riditka a pokud mozno i osu tela. Prijezd do Telce, dosti vydreny, je velka odmena. S Plzní na namesti jakoby se zastavil cas a my se octli na stredovekem jarmarku. Dnes 69 km, a jakych, zitra cil spat pred branami Brna…to zas bude jizda 😉

DSCN0355_panorama

 

25.5.2012 Z Telče přes Třebíč

Dnesni teren nas potesil, za Trebici uz se jelo po rovince a obcas mirne do kopce. Vyjimkou byly kopce z Namesti a jeste ten pred Rapoticema, kdy jsme tlacili – Poly v pozici kapitán, Kaca coby zadní přisunovač. Automobilistům, co se nam smáli, doporučujeme taky zkusit vytlačit toho sveho milacka do stoupani 12st+  Však on Vás ten smích přejde.

Navrchu jsme se ale rozhledli a popatrili Dukovany a hlavne Kralice n.O., misto pamatne Bibli Kralickou a zvlastnim duchem obdarene. To je vubec cely kraj Vysociny, zvlaste tento jeho vychodni cip, kde se za kopecky vynoruji majestatna zamecka sidla a cesty lemuji kamene i kovove krizky Pane dikuvzdani.

Babi, diky za tu peknou pevnou lahev, uz ucurava 😉 Diky panu Bohousovi z bistra v Rapoticich, ze nas naucil zaklady moldavstiny, zejmena frazi: Pojd se mnou do postele! Dnes zase 77km, dobrou, zitra Nuda v Brne!

 

29.5.2012 Projíždíme jižní Moravou

V nedeli jsme si Palavickou pres Novomlynskou hraz krasne dojeli az do Mikulova a rovnou na slavnosti mesta. Na namesti vyhraval folklorecek a my blazene spocinuli, kochajice se na vsecky strany. Katchka taky vybehla na sv. Kopecek pozadat o zdar tohoto vyletu. Zvolna jsme se presunuli do Valtic a odtud jeste do Lednice. Poly uz trosku nadaval, ale dostal tri pamatna mista v jednom a prujezd puvabnou vinnou Moravou k tomu, no neber to za 1 den. Lednicko-valticky areal nelze nez jednoznacne doporucit na 1 i 2kolo. Placka, divoky les kolem, votr ve vlasech, mouchy v zubech (jen Poly) … jeli jsme si jako pani.

A v Breclavi uz ceka Bobo. Pod rouskou tmy jsme se ubytovali na jedne z techto luznich luk a hladove se pustili do rizku od maminky. Po tech asi 70km chutnaly nebyvale.

 

29.5.2012 Rekord s hrdinkou Bobo

Zamer vyjet rano brzo uplne nevysel, s polednim vyjizdime z Lanžhotu, pote co jsme doplnili informace, vodu, dily na kolo a preprali pradlo. Tusime, ze to dnes bude daleko, ale treba ne zas tak…a kdyz prsi, jdem na Corgone a korbacky. Jesteze!

Bodre Slovacisko nam poradilo, ze se nemusime prit o prostor na statovce, az do Blavy vede cyklostezka. Bude to sice vic km, ale pekne. Slapeme stale na jih, cyklostezka si s nami pohrava sem a tam, pri jednom nadskoceni nad diru se ozve fffff a zadni kolo prazdne. Nevadi, prvni defekt, Poly aplikuje slovenskou zaplatu a jedeme dal.

Je uz pozdní odpoledne a Blava stále víc než 50km vzdalený cíl. Podivné ukazatele ukazují pořád 59km, naděje nedodávají.

Statecne slapem asi dalsich 20. Teren je krasny, porad placka, coz o to, okolni pole a louky strida hraz a nivy reky Moravy. V Suchohradu se k nam pridava ochotny sprievodza Rado, ktery ob den po teto hrazi na sve skladacce najede nejakou tu padesatku (pze pracuje pro Povodi).

Je vecer, Male Karpaty, stejne jako Kamzik nad Blavou uz jsou bliz, ale jeste asi 30km daleko. Po vzpruze ze zbyvajicich rizku slapeme dal, i hrdinka Bobo slape, jesteze je z Polabi, zadek krute boli, plinku nema. Chudera, prijela na pohodovou projizdku a misto toho nejdelsi etapa vyletu? Ale co, batoh vezem my.

Vjizdime do pomoravskeho luzniho lesa, slunce zapada, porad slapeme, na jih a po rovince, ted snad tou nejkrasnejsi krajinou. Zacina se blyskat i na rekordnich 100km. Je po 21h, pred nami se vyloupl Devin, tady to chceme zabalit, ze bychom doslapali?

Slovensky sen nam plni particka bratru, co po oslave hodu jeste ‚dojizdi‘ v bistru pod hradem. Nejenze nas napoji, ale jeste pripravi luxusni langose… lepe jsme si to prat nemohli. Hrdinku Bobo by si tu chlapci nejradej nechali a ukazáli jí pravý slovenský sen. Toz dnes 100km, zaby nam koncertuji na dobrou noc pod Devinem, na soutoku Moravy a Dunaja…slovensky sen.
PS: Doporucujem vsem, kdo chteji videt luzni divocinu, bohatou diverzitu zvuku, trav a rakosin. A hnizdi tu spoustu capu.

 

1.6.2012 2Lístky s 2kolem

Jak vite z predchoziho prispevku, vychozim bodem je Bratislava hlavna stanica. Odtud se chceme s 2kolem prepravit pres Budapest a Belehrad az do Istanbulu. Bohuzel, potize zacaly uz u Slovaku. Rezervacni system na kola nefunguje, rezervovat se musi den predem, ale na zitra to uz nejde a ve vlaku to neprodavaji, i kdyz je prazdny. Kdyz nam pruvodci ujel s vlakem pred nosem, prestoze jsme na nej meli listek, a jeste odsekl: „Nemam na praci jen vase kolo!“, vzniklo rceni „je to banda kokotov“.

Poly tak dlouho behal po prepazkach na nadrazi, az se mu podarilo listek na SK drahu vratit a ziskat premiovou jizdu s Jancurovym RegioJetem do Komarna. Zde jsme na 2kole prekonali most pres Dunaj a hranici k Hungarum. Zakoupili jsme listek na Budapest-Deli osobnim vlakem. Z 10 bodu (nejvyssi komfort pro 2kolo i jezdce), Poly tomuto madarskemu couraku prisoudil 9.5b (hodne mista+funkcni popruhy na privazani 2kola+pekne Madarky). Madari si zahy dobry dojem pokazili (ctete dale).

Z Deli jsme na 2kole projeli metropoli na nadr. Keleti, plan je jeste vecer skocit do Balkan Expresu. Bohuzel, puvodni historicka drevena  mezinarodni pokladna vypada jako unifikovane EU nadrazi a vlak pres Belehrad byl zrusen, prestoze nam v Blave na nej vytiskli jizdni rad a malem prodali listky. Nevadi, dame si prosluly Pipi kebab (spicy, pliz) a pojedeme zitra vecer pres Sofii, vsak se v Pesti nejaky kemp najde.

Typek na Keleti nas a hlavne 2kolo chce ubytovat v soukromi, prej kempy jeste nejsou otevrene. Pche, s chytrym telefonem si na nas neprijde, za par minut jedeme na 2kole do privetiveho kempu Haller. Ten ma nejen tu vyhodu, že nás zachrání před nocovanim s budapešťtskými bezdomovci, ale také se tu (několikrat) osprchujeme, vypereme prádlo, dobijeme baterie, ostříháme fousy, proste max. komfort. Ve zbyvajicim case ve stredu se projizdime 2kolem Budinem i Pesti.

 

1.6.2012 Banda kokotov

Nalodili jsme se i s 2kolem na nocni vlak do Bukuresti (zmena planu). Obratem jsme vyplazli 10USD pro rumunskeho pruvodcika, za nadmerny naklad. Dalsich 10 jako priplatek, ze do naseho 4luzka nikoho nevezme, jsme zaplatit odmitli.
Tak konecne, jedeme na Vychod!

Kaca vytahuje siti, Poly spokojene pozoruje krajinu za oknem. V mezinarodnim vlaku se ale rozkriklo, ze Poly sype dolarky z rukavu a dvere naseho kupe rozrazi tlusty Madar s vykrikem, kde je listek na 2kolo. Jeho ton prozrazoval, ze jde na jistotu. Marne jsme vysvetlovali, ze na mezinar.pokladne nam zadny listek na 2kolo neprodali a ze uz jsme jednou ve vlaku za kolo priplatili. Madar byl neoblomny a protivny, bud 20EUR, nebo vystupovat. Po cavykach, kdy jsme se radili a zkouseli dovolat na zakaznicke odd. madarskych drah, jsme ustoupili a Madar vlastne taky. Vysypali jsme 30USD, Madar je akceptoval, vytiskl listek a nechal nas byt.

V Aradu pristoupil slicny rumunsky mladik. Tentokrat se role otocily: on byl cisty, mel jen batuzek a drobny kufrik a vzorne si povlekl luzko, zato my mame brasen nepocitane, v ulicce 2kolo, moc nevonime a Poly chrape jen na sedacce, povleceni pod hlavou,nohy jak dobytek.

Rano Poly zbudil Kacu slovy, taky nemusis furt chrapat, premyslim co s 2kolem. A za chvili zbudil i Rumuna chrestenim imbusu a klicu. Za 2 hodiny bylo 2kolo rozlozeno na prvocinitele, a to vcetne vyfouknuti dusi. Bezva, v transportnim vaku jsou vsecky dily a slozeny ram 2kola uvolnil velkou cast kupe. Snad ho jeste slozime zpatky 😉

V Bukuresti na nadrazi jsme pridali dalsi zlepsovak-ram 2kola jsme omotali kvetovanou hadrou tak, ze si cestujici i personal marne lamali hlavu, co to prevazime. Vlak do Turecka pripomina Orient Expres a Poly je nadsen. Bohuzel rychlosti je to jen Balkan Expres, proto vsude stavime a obcas a dlouho bezduvodne stojime. Jinak nam cesta ubiha nadmiru prijemne, z postylky mame vyhled na bulharskou krajinu. V noci vlak opet stavi, tentokrat snad na 3 hodiny. Nevadi, spime.

Ve 2 rano jsme meli byt na bulh.-tur.hranici a prestoupit do busu, pze se draha opravuje. Radi bychom tento kompromis prijali s vyhlidkou ranniho prijezdu do Carihradu. Bohuzel, okolnosti se vyvijely jinak.

V 4.30 jsme se vzbudili a zjistili, ze vlaku chybi lokomotiva. Zahy klepe stevard a kokta cosi o „big problem“. Poly se domniva, ze dosel banana shake, ale zatim musime vystupovat a vlak se vraci do Bukuresti.

Veskere dalsi info od pruvodciho jsou „ask boss station“ a pokyn jedine dalsi cestujici, at nam pomuze. Ve stanici Dimitrovgrad nam moc nadeje na dalsi postup nedavaji, jesteze je tu ta stejne postizena pani, co mluvi bulharsky a pomuze nam najit vychodisko z teto tizive situace (a to doslova, mame 7 brasen+2kolo).

Tim je cesta busem do 15km vzdaleneho Chaskova, odkud jezdi busy do vytouzeneho Istanbulu. Pozorujeme rano na tomto bulharskem bus nadrazi a doufame, ze nas vezmou do minibusu uz v 9h. Zdarilo se! Jsme v Turkarii! Ted uz jen co nejrycheji na vychod, provetrat se jizdou kolem 2kolem…

 

4.6.2012 Vítejte v Kurdistánu

Snad Polyho stesti za to muze, ze jsme v Istanbulu ihned chytili primy bus az do Tatvanu, vyjezdnim bodem vyletu JK2KOLEM. Olousi, diky za tip, ale tohle mesto si prijedem vychutnat jindy, az nebudem vlacet 7 brasen+ram 2kola, stacilo nam 200m na Buyuk Otogar. Prejet cele Turecko nam trvalo 26 hodin, plus pripoctete 5 predchozich z bulharskeho Chaskova. Je cas sednout do sedel! Nase prani vylozit a slozit 2kolo diskretne v ustrani bylo „temer“ splneno, provedli jsme to v nejrusnejsi mestske cajovne.

V Tatvanu za pozorovani a rad Turku (pouze muzi) vsech vekovych kategorii… ti cumeli, co si to ti Cesi privezli a ze ženská muze pumpovat duše. Poly si ale pocinal velice obratne a 2kolo mu i pres to siroke obecenstvo vyrostlo pod rukama. Se slavou a doprovodu klusajocich mladiku, avsak za tmy jsme na nem odjeli prespat za Tatvan, coz se podarilo.

Se svitanim balime a stelujeme 2kolo, ceka nas prvni den v sedlech a lepsi teren jsme si nemohli prat. Kolem jezera je placka jak v Polabi, ale tyrkysove jezero lemuji zasnezene vrcholy 4000m a 4prouda silnice je bezpecnejsi nez polabska cyklostezka, pze nas tu kazdy dobre vidi a ma spoustu mista nas objet (to je pro rodice).

Kaca ziskala novou funkci – mavátko, na vsechny strany mava, pze nas zdravi asi 90% ridicu, pastevcu a tech, co nas zahlednou. Vaji, troubi, mavaji, krici, vystrkuji az polovinu tela z okynek a to všechno, aby nas tu privitali.
Dojde i na kebab, zjistili jsme, ze to je nejlevnejsi a nutricne nejvhodnejsi strava, Poly ho navic ma velmi rad.

Mlady fešák nás zasvěcuje do problematiky Kurdů, kteří to v Turecku, stejně jako v ostatnich zemich nemaji jednoduche, v jeho podani je „teroristicka org.“ PKK vlastne domobrana, ktera chrani tuhle mensinu pred utlakem. Kazdopadne, kdyz se prizname, ze kvuli Kurdum tu vlastne jsme a ze s nimi sympatizujem, jsme pratele cele jeho siroke rodiny (coz muzou byt az stovky lidi) a je tu naprosto bezpecne, muslimove nekradou.

Necekaneho pozvani se nam dostane vecer, a to do kurdskeho zenskeho kruhu na samote u cesty. Z caje se vyklube luxusni vecere z domaci bioprodukce, placky-chleba ve tvaru sneznice, vajicka, rajcata, okurky a domaci syr + vyborny cerny caj… o, my se mame!

Jestli nas cte nas pravidelny ctenar Olous, nebo kamarad Kurdu Ondra, uvitali bychom par kurdskych slovicek, jinak jsou nase konverzacni moznosti dost omezene-zeny neznaji Milana Barose. Prvni den, 97 km, papani kralovske, spani u jezera Van za uplnku. Myslime na Vas. PS. Poly uvaril taky caj, nasbiral suchy rakos a kravi trus, eko-varic drivkac jede na cokoliv sucheho 😉

 

7.6.2012 Přes Agri Dagi s Kurdy

Naposledy jsme se ohlasili nadseni po prvnim dnu naseho tureckeho cykloputovani. Mame za sebou dalsi tri – rozloucili jsme se s jezerem Van a vydali se na horskou etapu. S Kurdy jsme stale zadobre, diky Olousi, rozsiril jsi nase moznosti nekolikanasobne.

Posledni spani u jezera Van bylo take romanticke, spali jsme na plazi, kde jsme vyplasili u vecere plamenaky, co tu nechali stovky suchych nedojedebych ryb. Ovsem romantiku narusili komari (kurdsky synek), kterych tu diky mokradum byla tisicova hejna a Poly z nich malem dostal amok. Dalsi den jsme u Muradye spocinuli u vodopadu, jake jsou ve Skandinavii na kazdem kroku, ve vyprahlem Turecku jsou vsak velkou atrakci.

Prvni kopec, jehoz jsme se dost obavali, nam pomohl prekonat mily kamionak, kt. nas vyvezl do sedla. Na nasi obhajobu dodavame, ze jsme vubec nestopovali, snad v koutku duse jsme s takovou moznosti koketovali, ale kdyz tirak se susenkami sam bez vyzvani zastavil, celkem ochotne jsme naskocili. V sedle jsme si vychutnali prvni vyhled na posvatnou horu Agri Dagi (to je kurdsky Ararat), dokud nas nezacal honit zurivy pastyrsky pes – nastesti 2kolu nestacil. Vyhled na horu jsme si uzili jeste nekolikrat pri nucenym zastavkach kvuli chlazeni rozzhavenych rafku 2kola.

Vecer jsme chteli pres horske vesnicky prejet na Ishak Pasha Saray, aspon mapa cestu naznacovala. Co cert nechtel, s vecerem jsme skoncili s partou veselych kurdskych chlapiku, co ve vesnicce rozborene Turky staveli dum. Zrovna zhavili gril a tak jsme dostali kralovskou veceri, skopove a kureci na grilu, v mnozstvi vetsim nez jsme si dokazali predstavit. Chlapici nas bavili a hostili cajem cely vecer. Uz jsme stejne nemohli dal, vsude na kopcich Jandarma, turecka vojna, co hlida hranice s Iranem. Rano nam chlapici jeste ukazali svoji sprchu, tak jsme si po dlouhe dobe umyli kstice. Zvlaste ta Kachky a modre oci tu pusobily exoticky.

Rano nas probudili, nasytili chalvou a my jsme vyrazili do Dogubayazit a na Ishak Pasha Palac. Ten kopec nahoru jsme si tvrde odmakali, stridave v sedle a tlacice. Palac je pekny, az na to, ze ho Turci neumi moc dobre zrestaurovat. Prinesl nam setkani s 2 belgickymi cyklisty, jez zde odpocivali po 7 000 km po Asii a Turecku. Take nas doslova obklicili turecti zacci, kazdy se stejnou otazkou, what is your name? a where are you from?, ale vsichni pisteli naraz, az se podobali komarum.

Pri ceste z Palace dolu, bylo zrovna nejvetsi poledni vedro, jsme zjistili, ze duse je treba v horku ufouknout, hned 2 jsme znicili dirou u ventilku. Jinak ale nase 2kolo slouzi jako verny pritel, Poly uz vi, na co ktery sroubek slouzi a je z nej zrucny opravar. Ve velkomeste jsme doplnili zasobu dusi a sily kebabem a cajem. Kvuli defektu jsme moc neujeli, ale neva, aspon jeste spime s vyhledem na Ararat.

Ted jsme v Igdiru, horska etapa skoncila 20km sjezdem, brzdy,  duse i nase zadky jej zvladli vyborne. Jsme v nizine, je tu podstatne vetsi horko, tipujem tak 35 ve stinu. Nam to nevadi, mame poledni siestu v cajovne s 12 kopecky zmrzliny kazdy (tati, to by se Ti libilo). Jste tak 4-5 dni a turecka etapa bude za nami. Tesime se zpet do mirneho pasu, snad budou v Gruzii nejake stromy…

 

9.6.2012 Výhled do Arménie

Ranni slunce a nulove zasoby vody nas vyhnaly do mesta Tuzluca. Meli tu verejne pitko, vozime ted asi 11 litru a stejne to nekdy nestaci. Kontakt s mistnimi byl omezeny, Kacu sviral katar strevni, zrejme z vcerejsi zeleninove vecere zapite meltou s mlikem (uz je to zase dobry). V Tuzluca maji jakesi jeskyne, ale oplotili si je, tak jsme se spokojili s pohledem zdalky.

Dnes projizdime temer pousti, vsude hory, sutry, pisek, cervena hlina. Ale stromy nikde, vyjma vesnic, kde pestuji vylucne topoly na drevo. Na poledne se zastavime v piknikarne, je pod obr kopcem, spis hrebenem, co mame vyjet. Dali jsme si jatra na grilu, pry obsahuji draslik, to potrebujem. Obedvaji tu taky snad desitky ridicu kamionu, co prevazi ve 3 patrech ovce (v EU je neco takoveho nejspis zakazane).

Chteli bychom podekovat sponsorum z Podkozi, Alence a Milanovi R. Dali jsme si Vas karbosnack a vyjeli jsme 1000 vyskovych metru jak zizniva cara (doslova). Ocitli jsme se na nahorni plosine, vpravo vyhled do Armenie, jinak tu skoro nic neni, coz je dobre, nejsou tu odpadky a roste tu horske kviti vsech barev. Stale pozvolna stoupame.

Potkali jsme se s jednim typem na caj, co nechapal, proc jedem na kole, pak s pastyrskymi psi (stacilo par kameni), pasacky, kterym jsme dali vodu a chleba (auta jim totiz nezastavi) a telnatym dobrakem, co jel na koni (chtel taky vodu). Nechapeme, proc do hor nechodi s batohem a plastenkou, ale par loku vody bereme jako revans mistnim 😉

Kdyz jsme se uz zacinali tesit na sjezd, stala se nemila vec. Po pate tu zacina foukat, udolim pod nami sla bourka. I vcera vecer jsme chytili protivitr, dnes snad jeste horsi. Je to k nevydrzeni. Poly dostal amok, kdyz prudky kopec sjizdel rychlosti 5km/h a musel slapat jako kokot. Kaca se snazi situaci zklidnit, ale bohuzel, ani zpevem vitr obratit nedokazala.
Projizdejici Turci se nam smejou, blazny na kole, co ze vsech sil slapou proti vetru tu jeste nevideli. Chvilemi radej tlacime, rychlost je stejna a namaha polovicni. Nikdy bych neverila, ze i skopce lze zastavit, dokud jsem nevyzkousela 2kolo v protivetru.

Pred mestem nas krome pisku do oci ceka jeste prujezd hustym dymem ze zapalene skladky. Dotahli jsme to az do Digoru, kde odbocujeme z hlavni, abychom se podivali na ruiny armenskeho mesta Ani.
My verili, ze se vitr otoci, dal v dobrym i zlym. Dnes 69 km.

 

10.6.2012 PraANI na Silk Road

Po včerejší dřině se nám moc nechtělo vstávat. Vyjíždíme do hor mezi pastevce, vesničky a krásné horské louky. Poly recykluje zlomenou pasýřrskou hůl (jediné dřevo široko daleko) a vaři rýži s Vitana rajskou, přišla nám dost k chuti. V dálce už vidíme zbytky starodávného centra ANI na Hedvábné stezce, ale ještě chvilu nám trvá, než k němu najdeme cestu. Nevadí, tady v horách jsou krásné vísky… hliněné, chudobné, kamenné, všude drůbež, dobytek, oslici, koně, usoplené děti a kravská hovna (jediné palivo).

ANI založili Gruzínci a Arméni, ale vykopali tu nálezy starši než doba po Kristu. Bylo to vyznamné obchodní centrum na Hedvabné stezce. Predstavit si ho muzete jako Prazsky hrad, ale asi 5x vetsi, lezi mezi kopci na ricnim kanonu. Kdysi to muselo byt pulzujici mesto plne obchodu, zabavy, vojaku i knezek lasky. Dnes tam najdete masivni obranne zdi a veze, vse z kamene. Zachoval se ale puvodni gruzinsky kostel a katedrala, je tu i mesita. Turci mesto dobyli pozdeji a o jejich soucasne sprave mame lehke pochybnosti. Kdo by to chtel videt, mel by si pospisit, pze za par (desitek) let uz to mozna spadne vsecko. Kdyz jsme stali v katedrale, ktere se zritila kopule, a presto tu znela ozvena a na zdech prosvitaly puvodni vyjevy ze zivota svatych, behal mi mraz po zadech. No, asi budou lepsi fotky az dorazime do civilizace. Mraz po zadech mi behal jeste jednou, kdyz se nam pres cestu proplazila metrova zmije turecka (prudce jedovatá).
Jedeme na sever a podnebi se meni. Prvni dest v Turecku a hned bourka!

Hledame utociste v mesite. Staresinove, co prave dokoncili vzyvani allaha, nas ochotne schovaji nez prejde nejvetsi prutrz mracen. Vyzvidaji, jestli jezdime na naftu, nebo benzin, ale marne hledaji na 2kole motor. Orientace na tureckem venkove se neobejde bez spoluprace s mistnimi, coz s sebou nese riziko rozzurenych psu. Kacka se vyzbrojuje sutry, kez bych umela lepe mirit. V akci palim jednou rukou vzad a druhou masiruju klakson, diky, Bobo, nohama slapu jak zbesila. Zatim jsme vzdy pejsky odradili, ale doufam, ze nas nepotkaji v kopci.

Vecer jsme trochu zbloudili, vytahujeme kompas a mirime po polni ceste na SZ. Pozvani na caj k vcelarum neodmitame, vyklube se z nej skvela vecere a bezpecne spani. Bratr zdejsiho azerbajdzanskeho pracovnicka byl 8 let v CSSR jako posadka, tak ozivujeme rustinu. Dnes 68km, jeste tak 2 dny a dame Turecku Gule gule (pozdrav pri louceni).

 

 12.6.2012  Přes Malý Kavkaz

I bez znaceni jsme celkem dobre nasli cestu od nasich kamaradu vcelaru pres roztomile vesnicky s jeste roztomilejsimi psiky (pro tyto pripady vesim na riditka pohotovostni sacek s kameny) az do mensiho centra Arpacay. Cestou jsme potkali tureckou svatbu, nebo pohreb v autech, ale asi to prvni, pze troubili a z okynka nam hodili bonbony. Radej bychom meloun, ale aspon neco. Horsi jsou ta auta, ktera zastavi, aby se s nami vyfotila a nic z toho. Naposledy jsme takovou atrakci byli pro iranske panicky, zde nezahalene. Nekdy nas taky foti za jizdy na iPhony, ty mame ze vsech radi nejmene.

Ale zpatky do Arpacaje, kde se sebehlo snad cele mestecko (ve vuni tureckych kolinskych jsme si na chvili uvedomili, ze nas pach tak pritazlivy neni, ale co, jedem se vykoupat) a hostili nas cajem a susenkama. My zas na oplatku udelali velky nakup ve zdejsim marketu, kebab neni, je nedele. Chteli jsme si za vsi v klidu snist merunky a zas prisel starsi pan a ucil nas je s dulezitym vyrazem jist, aniz by vytekla stava, a pak na silnici roztloukat pecky, abychom ziskali cenna jadra, jinak pry dost draha.

Jezero Cildir objizdime ze zapadu, cesta je tu horsi, ale civilizace mensi. Jezero je uchvatne, ve vysce skoro 2000 m.n.m., chechtaji se tu rackove a pase se tu mnozstvi dobytka, piskaji pastyri…spime u jezera, konecne trochu zima a muzem pouzit to teple obleceni, co vezem. Ve meste Cildir jsme pod zaminkou nabijeni fotaku navstivili kebabarnu a cukrarnu a vypili asi 8 caju (ne, z cajove zavislosti se tu nejspis nedostanem, turecky cerny caj je proste skvely a podava se vsude).

Chteli jsme jet puvodne na nejblizsi prechod Aktas, ale je kapali, tj.zavreny, coz je smula, musime o 100km dal na Posof. Porad jsme dost vysoko. Dnes dalsi objev: prvni turecky les, pravda, je to vysazena monokultura borovic, ale i tak se nam libi, sisky navic sbirame jako palivo do drivkace. Spime za mestem Damal, vyska 2060m.n.m., na hranici je to asi 40km, doufame, ze prechod do zeme velkych nosu zitra probehne hladce. PS. Ve volnych chvilich Poly lovi hady, budu z nich mit kabelku 🙂

14.6.2012 Vítejte v Gruzii

Prekrocenim sedla 2550 m.n.m. jsme se dostali do Gruzie. Cesta to byla narocna, dokonce jsme se na monent stali hrdiny, to kdyz nas zastavila turecka narodni televize a udelala s nami rozhovor, teda spis si nas zkouseli z turectiny a delali si z nas srandu tureckymi jazykolami. Prechod pres hranici probehl dobre, u Turku znudena byrokracie, 3x ukazat pas, nez nam tam pleskli vystupni stempl, Gruzinci byli moderni, vybaveni americkou ambasadou si nas vyfotili. Jedine diveni zpusobil Polyho plnovous, byli jsme pripraveni vytahnout nuzky, ale protentokrat to nebylo treba. Gruzie je o dost zelenejsi, svezejsi nez turecke sucho, ale vedro tu maji taky velke.

Hecli jsme se a prvni den dojeli az na Vardziu. Cesta podel reky Mtkvari s nami houpala nahoru dolu, obcas pres cestu kravy, i pivo jsme ochutnali. Ridici jsou tu o neco zbesilejsi, obcas troubi jak smyslu zbaveni. Litujeme, ze nas uz nikdo nezve na caj, Gruzinci jsou zatvrzelejsi a mozna na turisty zvyklejsi. Jediny jednoruky pasacek krav nam dal jablicka. Jinak jsme zjistili, ze zmrzlina tu vyjde celkem levne. Vecer, na utesu nad kanonem reky, varime nasi klasickou lahudku: ryzi, zeleninu, syr.

Vardzia je ve skale vytesane obrovske mesto, nejvic nas oslovila kaple uvnitr ve skale, je to 1000 let stare a dechberouci. Pokracujeme dale na Tbilisi, mame asi 10 dni, pak bychom radi chytili trajekt na Krym. Po ohledani mistni cenove hladiny mozna vyzkousime i mistni kuchyni. Myslime na Vas, za chvili jsme v pulce naseho vyletu.

 

18.6.2012 Zážitky z gruz. kopců

Orientovat se v G. vyzaduje jeste vetsi improvizaci nez v Turecku. Prestoze mame mapu, jsou v ni treba cesty, ktere v terenu neexistuji, nebo naopak jedeme podel siroke reky, o ktere v mape neni ani zminka. Z Vardzii jsme se tedy vratili na rozcesti a pekne si to v jednom dni objeli, Poly hrdina rano sotva slapal a presto splnil normu. Vcera jsme se posunuli k Tbilisi pres horskou plan podel tri jezer, dnes jsme – po puvodne neplanovane trase – projizdeli pres zalesnene kopecky typu Mala Fatra. Kazdopadne spime pred branami Tbilisi (resp. na kopecku nad mestem), kde se nas vylet symbolicky obraci zpet k domovu. A nutno rict, ze chvilkama zatlacime stin stezku po rodne hroude, teda Poly ne, ale Kaca jo, kde je chladek, maminciny buchty a tepla sprcha.

Ale rozhodne si nestyskame, kazdy den nam prinasi nove i opakovane zazitky. Tak napriklad vcera nam pritulny psik pri honicce utrhl popruh od cyklobrasny, dale jsme poprve ochutnali moruse, stromove jahody, a to v bile i cerne variante, obe jsou velmi chutne. Dale jsme potkali starou zelvu jako maji Reznickovi, Dimitrije, co taky jezdi na kole po svete a nas pozval k bratru Vasiljevu, jehoz jsme bohuzel nenasli. V Turecku nas zvali na caj, tu jsme obdrzeli jiz dva chleby. Slapeme statecne a plnime normu cca 70km denne, podel jezer to bylo 88km. Prekonali jsme nas rekord z Vysociny v rychlosti z kopce (63km/h) hodnotou 73 km/h.

Tradicnim koloritem dne je lepeni zadni duse. Vetsinu trhlin si ale zpusobujeme „sami“, kdyz duse nezvladne rychle tempo a brzdne teplo a prorazi se o rafek. Pokusili jsme se pacienta oblepit zdejsi leukoplasti, snad to zas na chvili pomuze. Zitra mame v Tb. 2 bojove ukoly: sehnat dalsi vyhovujici duse a lepidlo plus listky na trajekt. Pak pokracujeme smer Poti. Mejte se tak dobre, jako se mame my.

 

20.6.2012 Družba ve svatém městě

Bojove ukoly v Tbilisi se podarilo splnit, mame pekne duse, lepeni (zaplaty jak na autobus) a nedelni listek na lod. Pri nakupu obojiho vznikly vtipne scenky, kdyz Poly a Kaca, obaleni prachem cest a cestovatelskou spinou, zamestnali v nabliskane bance celkem 3 prepazky a  5 fesackych urednic, nez vyridili uhradu penez za lod. Zmenili jsme plan dle aktualnich moznosti a preplavime se z Batumi do Odesy. Jinak jsme si Tbilisi zbezne prohlidli pri jizde na 2kole, ale provoz tu byl tak husty, ze kapitan mel co delat, aby to vsecko uridil.

I vydali jsme se do Mskhety, svateho mesta, kde jsme si prohlidli dva UNESCO kostely, pravoslavne chramy. Svati z obrazu na nas mrkali ze vsech stran, ale jako Gruzinci jsme je nelibali. Vlak do Borjomi mel jet az v pet, bagaz nam hlidali policiste na nadrazi (nadrazaci tu nejsou). Sli jsme se obcerstvit do restaurace, Poly mel strach, ze bude moc turisticka. Nebyla. Dali jsme si khinkali, varene tasticky plnene masem a od vedlejsiho stolu, kde hodovala parta Gruzincu, nam na stole pristal prvni panak. Pripili jsme si za nas i za vas. Jenze nasledovaly dalsi, pak si Gruzini prisunuli i stul, zasobili nas dalsimi khinkali a masem a pripijeli na druzbu. Pak ma Poly okno. Bohuzel, pohledy, ktere snad dostanete, jsme psali prave v teto dobe, no, uvidite a sbad nam to prominete. Kdyz nas na nadrazi videli, rekli, ze musime oddychajet a do vlaku nas pustili az rano, nocovali jsme v cekarne, nebylo to tak spatne, i vodu meli na nadrazi. Zarekli jsme se, ze uz pit nebudeme, ani tu, ani doma, ani jinde, ani kdyz to bude na pratelstvi narodu.

Mame uz celkem malo casu, z Borjomi se snad jeste kousek popovezem vlakem a pak po pobrezi az do Batumi. Listek
(4 hod jizdy, 120 km) stoji 1 lari, to je 12 Kc, to je levnejsi nez poplatek za WC, ale tam jsme si ve vlaku netroufli.
Foto: 1) Katedrala v Mskhete. 2) Poly nocuje v cekarne a oddychuje po druzbe.

 

17.6.2012 Vyplouváme z Gruzie

Pri srovnani casovych a cyklistickych moznosti jsme si dojeli do Borjomi vlakem a odsud se dale posunuli k mori take vlakem. V Borjomi maji vyhlasene prameny, ktere kdysi lecily sovetske pohlavary, dnes tam potkate spis mraky ukricenych gruzinskych deti jak behaji s kanystry od pramenu k pramenu. Borjomi lezi v nadherne kopeckovite krajine, pristi nas vylet, jen s batozinou, bude smerovat do zdejsiho narodniho parku. Z Borjomi jsme se priblizili na zel. krizovatku Khashuri, vlak vzdalenost asi 30 km jede 1. hodiny, 2kolo to jede za stejnou dobu.

Pri cekani na pozdni nocni vlak do Senaki jsme si uzili druzby (alkohol my net) a pozorovani nocniho zivota na nadrazi. Vzdy kdyz prijede vlak, nabehnou babusky s taskama a za melodickeho vyzpevovani nabizi svoje zbozi. Jeden typ nas tak vasnive z celeho gruzinskeho srdce zval domu, az to hranicilo s obtezovanim. Kdyz jsme pozvani neprijali, pac nam jel ten vlak, daroval nam 2 teple chleby a kosili, kterou prave sundal, bylo to asi znameni, ze na ni bylo napsano Katherine a on se jmenoval David, byl z nas uplne hin. Kosili teda vezeme dom, pro Polyho na plesovou sezonu. Ten vecer jsme jeste dostali 3 placky chacapuri, takze se nam to cekani na vlak celkem vyplatilo. Na bicykli jsme pak dojeli po pobrezi z Poti do Batumi. Po ceste jsme si dali slofik pod platany, nez nas vzbudili kolemjdouci chrochtajici pasici. V blizkem potoce piskala zaba, kterou prave ulovila zmije.

More je krasne, ale brehy plne vetvi a odpadku. Tam, kde jsou plaze, se i uklizi. Koupani jsme si uzili dostatecne. Batumi je prijemne primorske letovisko, samy hotel, kolonada, promenada a palma. Potkali jsme tu take prvni ceske a slovenske bratry, proste sem musi kazdy. Navstivili jsme tu take internetovou kavarnu, kde jsme se docetli pomluvy na Moldavii, tama tedy nepojedeme, strkat dolary mistni mafii, to je to posledni, co chceme. Zkusime se svezt vlakem z Odesy do Chernivstku a pak si pekne doslapat pres Zakarpatskou Ukrajinu domu. Tati, jak se jmenovala ta vesnicka, co se v ni narodil deda? Jo a v Batumi ma nejlepsi kebab jeden Syran, smele konkuruje i kebabu z Keleti.

Uz jsme na lodi. Na recepci, kde pani prideluje kajuty, se podivila, ze nemame okno, takova nahodicka! Povida, ze to neje charaso! Dejte 30 dolarku a budete mit i okynko. Podekovali jsme, mame hotovost asi 1 USD a uplatky a zebrotu nedavame, i tak je kajuta to nejlepsi, kde jsme za posledni mesic spali. Ve stredu rano – po 55 hodinach plavby – pristavame v Ilichevsku.

 

28.6.2012 Privet Odesa!

Mozna byste si mysleli, ze plout skoro tri dny po Cernem mori bude velka romantika, to je ale omyl. Na palube se dalo pobyvat jen kratce po usvitu a pred zapadem slunce, jinak se tam varili vajicka. Nase kajuta byla privetiva, dalo se tam 24 hod lezet v mirnem chladku, k dispozici vlastni evropske WC a zatuchla sprcha s teplou vodou, dosytosti jsme si toho komfortu uzili a nekolikrat omyli kstice, sanice i zadnice. Krome dvou vypasenych Iru a Polaka, vsichni motorkari, jedne nepolibene Nemky a ctyr chladnych Noru tvorili posadku prevazne Gruzinsti a Armensti voditele, tedy kamionaci. Zen zde bylo nepomerne mene a mladych jeste min. Byla s nimi velika legrace, pozvali nas na party v lodnich kajutach, kde bylo vina, konaku a cigaretoveho dymu hojne (na pozarni detektor staci nasadit plastovy kelimek:-). Ale styskalo se jim po hrejive, zenske naruci. Potom co jeden chlipny kamionak projevoval nadmerny zajem o Kacu, uz radsi porad chodila jen s a za Polym, zde manzelem, jako ovce. Volny cas, kdy se manzel valel v pelechu jako medved v brlohu, vyuzila jako pilna vcelka a usila novou vlajku, neb tu starou jsme zapomneli ve vlaku. Take jsme dostali 3x denne teplou, vydatnou ukrajinskou stravu. Kaca ji bohuzel druhy den rano vrhla a zbytek dne tisila katar strevni, Poly se od jidla ani prujmem nenechal odradit. Toz dekujeme za svezeni, Ukrajinsky trajekte!

V Odesi jsme si vydechli, ale ne mnoho, protoze je to velke mesto (1 mil. obyv.) a vsude jezdi auta. Prohledli jsme si ulice slavneho mesta, kde se misily kultury, od recke po ruskou a tesili se dojmem, ze mame moznost pobyt v Perle Cerneho more. Necekany utulek pro nasi palatku poskytl horolezecky tabor u more, meli tu vse, zachody, vodu i koupani a rano se na stene poradaly zavody decek v lezeni-ta splhala! Horolezci jsou vsude na svete, krome Pavla Bema, dobri lide, tak jsme tu vklidu a levne prespali. Ukrajina, tedy aspon co jsme z ni zatim v Odese poznali, se spis pocita k Evrope, nez k Vychodu, a tak jsou tu ceny ceske, nebo vyssi, pivo Staropramen, Krusovice a VP Kozel a krasne divky necudne odhalene. Snad bude na venkove lip!

Podarilo se nam ale sehnat 3 krasne mapy u sympaticke ucitelnici, podle nichz jistojiste trefime domu. Vlakem jedeme smer Vinnytsa (jednoduse Vinice), ale vyskocime driv a pres Kamenec-Podolskyj, Cernovce a Uzgorod, tedy Zakarpati, poslapeme uz jen 2kolem domu. Diky, ze nam pisete a komentujete, vsecko cteme,  mame z toho radost a tesime se na Vas! PS. Kaca ve vlaku zajistujic 2kolo proti padu.

 

1.7.2012 Na skok do Moldávie

Nase ukrajinske dobrodruzstvi jsme zahajili novym rekordem: nelenili jsme a najeli 106 km a to navzdory tomu, ze ukrajinske komunikace vedou soutez o nejhorsi cesty na nasi ceste, jsou proste plachoj, to uz rikali kamionaci na lodi, nyni konecne rozumime. Nakoupili jsme si na trhu v Jampilje a prohlidli jsme si predkrestanske myticke misto Bushu, kde je spousta do kamene vyrytych soch, postav a krizu.

Dali jsme na Olousovo vyzvu a zkusili prejet do Moldavie. Tedy nejen kvuli Olousovi ale taky by to tudy melo byt kratsi a my jsme zvedavi. Prechod pres reku Dnestr spolu s houfy prodavacu malin probehl v celku lehce, uplatky nebyly treba, jen Ukrajinsky pohranicnik si vybral par exotickych minci do sbirky, cimz ochudil Polyho sbirku. Za rekou jako by byl jiny svet, lide veselejsi, vetsi neporadek a nouze, ale abychom Moldavanum zase nekrivdili, nejmene dve zenusky, u nas by se reklo Cikanky, v tech 8 vecer natiraly plot. Jazykove jsme do M. vybaveni dobre- rustinu jsme si jiz znacne vylepsili a obohatili a Poly zna i rumunsky. Dnes jsme tedy pobyvali v Moldavii. Rano Poly vymenil nas vytahany retez, takze zase zabirame z plnych sil,  dnes 84 km. Navecer jsme z Moldavska opet vyjeli, denni exkurze stacila, par lidi se ptalo,jestli mame pistol a varovalo nas pred pitim, nebo dostanem klackem po hlave a kolo bude fuc. Nastesti se varovani nenaplnila — drzime se abstinence. Zitra chceme navstivit Kamenec-Podolskij a zamirit na Cernovce, nasi branu do Zakarpati.

Po strance stravy se nam dari vytecne: dostali jsme 10 vajec, 4 okurky a kopr, zakoupili vytecne briosky a polnim pichem ziskali dve cukety. Take jsme cesali tresne a morusky. Teren je sice kopcovity, ale zatim mirne, nalada v muzstvu tedy dobra. Vsichni lide nam zatim poprali stastnou cestu, Cechy nekteri znaji dobre, rodina, nebo oni tam pracuji. Tak uvidime, co prinesou dny dalsi.

 

5.7.2012 Stále putujeme Ukrajinou

Od soboty, kdy jsme se z Moldavie vratili na Ukrajinu, jsme urazili pekny kousek – padl i novy rekord 108 km/den. Z urodnych plani a lanu, kde rostla slunecnice, kukurice, pohanka a obili, jsme prejeli do Karparskych udoli, kde se na stranich susi seno, pasou kravy a v lesich tezi drevo. Navstivili jsme pevnost v Chotyni a zajeli si do mesta jmenem Kamenec-Podolskij na dalsi zamek, kt. nam mistni doporucili coby ‚krasivy‚. Dovnitr jsme ale po zkusenosti z Chotyne nesli – tam Ukrajinci vybirali na nas vkus dost vysoke vstupne a vevnitr nebylo temer nic k videni a uz vubec ne anglicky, spokojili jsme se tedy jen s prohlidkou zvenci. Dalsi den jsme dojeli poradny kus do Cernivcu, take pekneho, historickeho mesta.

Za nim putujeme horskou dolinou do mesta Verchovina. Vcera jsme vystoupali dve sedla skoro 1000 m.n.m., vjeli do Zakarpatske oblasti a zacali odpocitavat kilometry do Mukaceva, aktualne 165 km. Cesta uz je krasna, ale jeli jsme i po prachu se sutry, kde asfalt snad nikdy nebyl. V Karpatech se nam moc libi, vcera jsme po dlouhe dobe spali v lese a dokonce si opekli klobasku. S hygienou jsme na tom relativne dobre, vykoupali jsme se za uplnku v rece. Mistni velke vedro zpusobuje velke poceni, coz vadi zejmena na hyzdich, ale zasypu mame dostatek. Dalsi obtiz, se kterou se potykame, je navrat do zakleteho cyklu 1 den = minimalne 1 pichnuti. Zakoupili jsme dalsi tri duse, jsou lepsi nez ty z Tbilisi a ty praskle jsme si dnes nechali profesionalne zalepit v autodilne. Snad uz na Slovensko dojedem.

Lide jsou fajn, zdravi nas. Jsme prekvapeni, kolik muzu odsud, ale i z Gruzie slouzilo v CSSR – Rusove okupaci asi jen ridili. Bohuzel heslo „host do domu Bůh do domu“ tu moc nefrčí, tak jsme dostali jen pozvani na caj od typa, co taky strezil v Cechoslovakii socialismus. Strava na Ukrajine nic moc, to nejlepsi jsme si zatim uvarili sami na drivkaci: fazolove leco a pohanku s cuketou a lilkem. Chutnaji nam ale pirozky s povidly, nebo bramborem. Plnime i prekracujeme denni normu 70 km, takze bychom podle planu meli byt v sobotu vecer na Slovensku, na coz se celkem tesime. PS. Foto: Dreveny kostelik z roku 1780 ve meste Vorochta (BOPOXTA).

 

9.7.2012 To si snad robite kozy

Takove bylo nase privitani na Slovensku. Jak lahodne znelo nasim usim. Predchozi vecer jsme to same – a mozna i neco peprnejsiho rikali my, kdyz nas nepustili pres hranici v Uzgorode. Sice se pise, ze to jde, na strankach Ministerstva vnitra SR, ale nas velociped celniky coby motorove vozidlo nepresvedcil. SPZ bychom si jeste vyrobit dokazali, ale s technickym prukazem to bylo horsi.

Pekne jsme si 2 hodiny na ukr. prechodu postali a pozorovali predavani uplatku v primem prenosu. My ale zadny nedali a zaverecny verdikt byl tedy „net mozno“. Na obranu Ukrajincu ale dodavame, ze to zrejme zasekl slovensky nacelnik; pravda, byl to prechod jen pro auta a motorky, ale to my jsme skoro taky, navic to maj blbe na webu.

A tak jsme s vecerem jechali bez vody a jedine hrivnicky v kapse dal, na 40 km vzdaleny dalsi prechod. Vodu jsme ziskali z karpatskeho medvediho pramene, noc preckali v nasem utulnem bezdomoveckem stanu a zbrzka rano jsme v plne polni tasili pasy na celniky. Ten ukrajinsky nam dukladne prohledl nase leky na prujem a jine, ten slovensky nas  – pote co jsme povypraveli o nasi ceste – uz jen privital slovy z titulku. V nedeli rano jsme tedy uspesne vstoupili na uzemi spratelene Republiky Slovenske a hned jsme tryskem vyrazili smer Presov, cimz jsme vytvorili nas novy dalkovy rekord 144 km. Tim jsme taky dosahli magicke hranice 3000 km na expedici JK2K.

Ze zajimavosti po ceste bychom jmenovali setkani s Francouzem Robertem na krizovatce (my z vychodu, on z jihu), ktery mel dost pres 50, ale varoval nas, ze jakmile zacal se svym kolem a vozickem objizdet vselike krajiny sveta, uz nikdy neprestal, protoze to je teprv ta svoboda jet si kam chci a jak chci. Dale jsme projeli kolem hradu Cicma a Kapusany, u prvniho vari chutny vyprazany syr, u druheho toci kofu. Zde take doslo, aniz bychom to jakkoliv planovali, k prvnimu rodinnemu setkani, a sice jsme se privitali s Monikou, Martinem a jeho milymi rodici, kt. zrovna jeli z Domasi (prehrada). Vyvinulo se z toho mile pozvani do Presova, coz jsme pri zurici bource uvitali. Moc dekujeme Martinovo dedeckovi za azyl a prijemne privitani a Martinovi a Monice za skvelou veceri: nachytane candaty a okouny a dobre houby a M. mamince za skvelou fazolovku. Jako bychom uz byli doma. Ale jeste nejsme, nase cesta nekonci, pokracujeme stredem Slovenska pres vrchy a vrchoviny, zrejme do ctvrtka vecer. Chceme dojet co nejdal, nejmene vsak do Banske Bystrice. Leje ted jako z konve, ale 2kolo jede dal…

Kde jsme spali?

Co jsme viděli?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..